Herrmann, Ignát (1854 - 1935)

Bez místa odeslání. Datováno 5/12 1892. Psáno na dopisním papíře po čtyřech stranách černým perem. Herrmann se omlouvá, že píše pozdě. Pisatel ho žádá, aby psal do nedělní přílohy Národních Listů. Musí mu proto objasnit svou situaci. Byl velmi sklíčen, zemřel mu bratr. Je pln bolesti. Odešel nejen jeho pokrevenec, bratr, ale i kus jeho vlastní bytosti. Přesto v tomto stavu párkrát něco napsal. Nikdo nic neřekl, ale byly mu předkládány anonymy, které chodily do redakce. Jednou mu tam dokonce přišel někdo za jeho nepřítomnosti vynadat (Rott). Další příklad. Psal do Národních Listů na pokračování "Šťastnou ženu", měla úspěch, čísla byla rozebrána,. Šéf (Julius Grég) ji ale zarazil. Psal odpolední fejetony, ale jeho články byly týravě korigovány. Není domýšlivý, je přece samouk, ale sám snad pozná, co se může otisknout a co ne. Cítil, že korektury byly tendenční. Teď má korigovat Nerudu, u Bursíka má sbírku "Bodrých Pražanů". Topič si stěžuje, že nepíše do Švandy. Dokonce mu píší abonenti, proč nepřispívá Herrmann. Nyní po něm redakce chce 59 humoresek. To je nemožné. Vysvětluje své postavení v redakci Švandy. Je zaměstnán od kusu, ať je dlouhý 10 a nebo 1000 stran. Cítí se jako nádeník. Navíc stárne, ubývá mu sil. Pokud jde o Národní Listy, promluví si s Grégrem o jeho postavení. I tak posílá něco, co naškrábal. Pokud se to nebude líbit, prosí redaktora, aby mu kus vrátil, otiskne to ve Švandovi.   

Pozůstalost Ignáta Herrmanna.